Jsem strom..
Jsem majestátní dub. Má šedá, prastará kůra svítí svým vlastním světlem života, pod třpytem hvězd. Trpká je samota, která mě tíží, tady pod hvězdami. Můžu si za to sám. Když jsem byl ještě čerstvě vzrostlý semenáček, zlomyslně jsem nastavoval kořeny zbloudilým párům, které hledaly přístřeší pod mými větvemi, tady pod hvězdami. Shazoval jsem hnízda ptáků, poté co strávili mnoho dní jejich výstavbou, tady pod hvězdami. Mladé naivní veveřičky si chtěly v mém kmeni založit rodinu, nenechal jsem je, tady pod hvězdami. Teď jsem tu úplně sám, sám pod hvězdami. Teď, když jsem starší, rád bych hostil život. Celé generace havěti. Nechal mladé lidské páry, množit se pod mými větvemi. A přece snad jednou. Až život mine život, přijdou další tvorové a další lidé. Budou se mnou žít v symbióze, šťastně. A já budu šťastný.
Zatím můžu jen čekat.
Po mnoha letech:
Ach, pořád nic. Už je to dlouhá doba, co jsem naposled spatřil něco živého. Sám tady v pustině pod hvězdami. Tak přece! Konečně. Lidé… Třeba si kolem mě postaví domy a budou se mnou sdílet své radosti i strasti. Je jich mnoho. Přijeli v podivných strojích. Samý robustní muži s sebou si nesou zvláštní nástroje. Dřevěná rukojeť, jenž se mění v kov. Jdou ke mně. Vítám je šelestem listí. Hladí mou krásnou kůru. Ryjí do ní! Ničí ji! Úděl stromu. Hlavně, že nejsem sám. Ponesu vzkazy jejich láskám. Odcházejí, zůstává jen jeden. Ostatní nás sledují z povzdálí. V rukou třímá tu věc. Rozmáchne se. Bolest, hrozná bolest. Proč mi ubližuje? Znovu se napřáhne a tne tím nástrojem zkázy. Zaplavuje mě příšerný pocit. Mám strach. Strach jako nikdy. Padám do bezvědomí. Tak to je asi konec, pomyslím si ještě. Tohle je úděl stromů. Umírám.
