O noci
17. 9. 2008
Vidíš, jak přichází noc? Vidět je to nejdříve. Slunce, ta obrovská a úžasná koule na obloze zmizí za obzorem. Poslední paprsky barvy roztavené mědi se odrazí ve všech oknech, mrkajících směrem k západu, a pak už je jen modro. Přechází ze šmolkově modré v azurovou a pak v čím dál hlubší, až k té takzvané královské. Myslím, že královské modři lidé takhle říkají právě podle noci. Dává to smysl, ne? Pak už vysvitnou hvězdy a měsíc, stříbrné zrcátko Slunce.
Po Zemi noc rozhazuje tisíce malinkých diamantů měst, obepínajících její kulatou a vrásčitou tvář jako třpytivé šperky. Stará, fintivá dáma, ta Země, ale všichni ji rádi vídají, protože je vlastně svým způsobem roztomilá. A všichni se bojí dne, kdy na večírek už nepřijde.
Slyšíš, jak přichází noc? Zvuky se mění. Ptáci přestávají cvrlikat a také města a lidé tak nějak ztichnou. Mluví tišším hlasem, smějí se, ale smích se rozléhá jinak. Letní noci jsou nejkrásnější, houkají sovy a vržou cvrčci a kobylky a cikády – zvláštní zvuk, nikdy bych si jej nedokázala spojit s jasným dnem.
Chtěla bych probdít celou noc. Miluju ji. Miluju modř nebe, hlubokou zrovna tak, jako je hluboký vesmír. Miluju teplé letní noci, kdy stačí jen sedět a dívat se a člověk se ani netřese chladem. A v srpnu padají hvězdy. Vím, jsou to jen úlomky komet – říká se jim Perseidy, protože se zdá, že se sypou přímo ze souhvězdí Persea. Stejně jsou kouzelné. Stejně si něco přej, až je spatříš.
Třeba se to splní.
Ale nesmíš to nikomu říct.
Jenže ty spíš. A já spím. Lidé po celé planetě spí, je to tak správně. Musí být čilí, až slunce zas vyjde a bude den. Takhle to prostě funguje. Ale mě to je stejně líto.
Protože zatímco tolik lidí spí (a tolik jiných je vzhůru, ať už z vlastní vůle nebo ne) stane se spousta věcí.
Pár lidí umře. Staří i mladí, zdraví či nemocní, někteří z nich ještě úplně malincí.
Pár lidí se téhle noci narodí. Někdo z nich třeba pod šťastnou hvězdou, proč ne, na obloze jich zrovna teď září miliardy.
A lidé, kteří nemají tak úplně čisté svědomí, se vydají na své noční toulky a pochůzky a schůzky a přidělají si na něj další šmouhy. V té tmě se to ztratí. Snad. Na nějakou dobu.
Sejdou se a zas rozejdou, potkají na téměř liduprázdných ulicích nebo v podnicích, které zavírají až s rozedněním. Pomilují se nebo pohádají, obejmou se a stisknou si dlaně. Budou krást a loupit a koukat po hvězdách, budou pracovat na noční směně a opíjet se a zvracet na rohu. Třeba někomu zachrání život nebo ho zase naopak vezmou.
V noci se toho děje tolik, jako by den ani neskončil, jako by noc byla jeho součástí nebo naopak den součástí její, nejsou předěly ani hranice, nic nekončí ani nezačíná – jen plyne.
Pořád se něco děje.
Zatímco ty spíš.
Po Zemi noc rozhazuje tisíce malinkých diamantů měst, obepínajících její kulatou a vrásčitou tvář jako třpytivé šperky. Stará, fintivá dáma, ta Země, ale všichni ji rádi vídají, protože je vlastně svým způsobem roztomilá. A všichni se bojí dne, kdy na večírek už nepřijde.
Slyšíš, jak přichází noc? Zvuky se mění. Ptáci přestávají cvrlikat a také města a lidé tak nějak ztichnou. Mluví tišším hlasem, smějí se, ale smích se rozléhá jinak. Letní noci jsou nejkrásnější, houkají sovy a vržou cvrčci a kobylky a cikády – zvláštní zvuk, nikdy bych si jej nedokázala spojit s jasným dnem.
Chtěla bych probdít celou noc. Miluju ji. Miluju modř nebe, hlubokou zrovna tak, jako je hluboký vesmír. Miluju teplé letní noci, kdy stačí jen sedět a dívat se a člověk se ani netřese chladem. A v srpnu padají hvězdy. Vím, jsou to jen úlomky komet – říká se jim Perseidy, protože se zdá, že se sypou přímo ze souhvězdí Persea. Stejně jsou kouzelné. Stejně si něco přej, až je spatříš.
Třeba se to splní.
Ale nesmíš to nikomu říct.
Jenže ty spíš. A já spím. Lidé po celé planetě spí, je to tak správně. Musí být čilí, až slunce zas vyjde a bude den. Takhle to prostě funguje. Ale mě to je stejně líto.
Protože zatímco tolik lidí spí (a tolik jiných je vzhůru, ať už z vlastní vůle nebo ne) stane se spousta věcí.
Pár lidí umře. Staří i mladí, zdraví či nemocní, někteří z nich ještě úplně malincí.
Pár lidí se téhle noci narodí. Někdo z nich třeba pod šťastnou hvězdou, proč ne, na obloze jich zrovna teď září miliardy.
A lidé, kteří nemají tak úplně čisté svědomí, se vydají na své noční toulky a pochůzky a schůzky a přidělají si na něj další šmouhy. V té tmě se to ztratí. Snad. Na nějakou dobu.
Sejdou se a zas rozejdou, potkají na téměř liduprázdných ulicích nebo v podnicích, které zavírají až s rozedněním. Pomilují se nebo pohádají, obejmou se a stisknou si dlaně. Budou krást a loupit a koukat po hvězdách, budou pracovat na noční směně a opíjet se a zvracet na rohu. Třeba někomu zachrání život nebo ho zase naopak vezmou.
V noci se toho děje tolik, jako by den ani neskončil, jako by noc byla jeho součástí nebo naopak den součástí její, nejsou předěly ani hranice, nic nekončí ani nezačíná – jen plyne.
Pořád se něco děje.
Zatímco ty spíš.
Komentáře
Přehled komentářů
Krásná úvaha. Člověk si ani neuvědumí co se v noci dějě. Ale je to ho hodně. Jën někteří to nevidí
ahojky
(Lucka, 18. 12. 2008 11:24)