Andělský..
Pro koho plačeš? Zeptal se, přešel k zamlženému oknu, o nějž se bezmyšlenkovitě opírala a zírala ven, na kapky roztřikující se v malé perličky.
Pláču pro Anděla.
Odpověděla a svezla se na zem, jako jedna z těch kapek, které se letěly dotknout chodníku.
Proč? Otázal se opět.
On pláče pro mě, já pláču pro jeho slzy, jeho smutek mne bolí, a tak pláče, pláč je jedinným lékem. Odpověděla a otočila se zpět k oknu.
Rozpačitě se rozhlédl po pokoji v naději, že někde v rohu zahlédne schovaného Anděla, potom se v duchu zasmál své pošetilosti a vstáhl se k ní s další otázkou..
Kde jsou vaše slzy? Kde jsou jeho slzy?
Trpělivě si povzdechla a odpověděla.
Každá slza, je jako kapka naděje, ač naděje umírá poslední, přeci jenom umírá, jak slza, tak naděje dopadnou na zem, jejich sny se rozutečou a už nemohou znovu vstát. Mé slzy padají na dřevěnou podlahu pod míma nohama, slzy Anděla dopadají na naše hlavy, na deštníky, jimiž se dotyční brání před zklamáním z života samého a na chodníky, kde se rozdělí na tisíce malinkých kapiček a rozutečou se do všech koutů. Zbyde po nich pouze malý flíček smutku a zklamání.
Otevřel pusu v naději, že mu tento čin dodá slova, ale nestalo se, místo toho se zadíval na padající kapky, ruce přitiskl na studené sklo a zamyslil se.
Její slzy stále a stále proudily, dělily se na malinké kapky a dopadaly na zem, kde po nich zbyl jen mylý flíček beznaděje.
Zeptal se znova.
Když svítí slunce, Anděl se směje?
Ano, odpověděla.
Směješ se s ním?
Ano, jsem šťastná, když vidím jeho úsměv a tak se směju také.
A co bouřka, co se děje s Andělem při ní?
Válčí.
A Ty?
Mě nezbývá než jejich válku pozorovat a pociťovat všechny rány, jež zasáhnou mého Anděla ve svém srdci.
Znovu se jal přemýšlet o další otázce, mezi tím se rozpoutala velká bouře..
A co když Anděl v bouři zemře? Pložil poslední otázku a otočil se směrem k ní.
V tu chvíli uhodil poslední blesk a její tělo se bezvládně skácelo na zem.
Pak se stanu Andělem. Odpověděla a smutně zavřela oči...
Převzato
